Doutník je chuťová záležitost.

Má vám přinášet radost a pohodu, a ne problémy. Proto bychom si měli najít takový typ doutníku, který nám svou silou a arómatem bude vyhovovat.

Chutě doutníku lze snad přirovnat k chuti dřeva, ovoce, koření, ořechů, kávy a dalším pochutinám.

Při kouření doutníku bychom měli dodržovat několik společenských zásad, abychom se nedopustili kuřáckého prohřešku.

Snad nejdůležitější zásadou

je, že se doutník neinhaluje do plic. Tedy, nikdy „nešlukovat“. Doutník se pouze chutná na jazyku.

Druhou, velmi důležitou zásadou

je, že se doutník nezamačkává o popelník. Pouze se nechá v popelníku volně vyhasnout. Zabráníte tím nepříjemnému pachu a dýmu.

Doutník zásadně kouříme pouze do dvou třetin.

Poslední třetinu nekouříme, slouží nejen jako filtr, ale i jako rezervoár kondenzátu z kouření, tzv. „močky“

Vybírejte si doutník podle situace a příležitosti. Nebojte se experimentovat.
Kuřte pomalu. Nepotahujte doutník příliš rychle. Bude hořet horce a spálíte tím chutě doutníku.

Jedno až dvě potáhnutí za minutu jsou považována za adekvátní, aby se doutník udržel zapálený.

Dýchejte „pomalu“ s doutníkem.

Suché doutníky nemusíme ořezávat, jsou již ořezány v továrnách. Vlhké doutníky jsou ořezány pouze na jednom konci, tam, kde se zapalují. Vrchní část doutníku bývá uzavřena krycím listem. Je to z toho důvodu, aby doutník rychle nevysychal.

Před kouřením musíme tento konec oříznout.

Většina doutníků je opatřena papírovým kroužkem, tzv. prstýnkem, na kterém je zpravidla uvedená značka či název továrny.

Existují dva názory, zda prstýnek z doutníku sundávat či nikoliv. Dříve bonton doporučoval sundávat, aby nezáviděli, ti, kteří na tak dobré doutníky nemají.

Dnes však převládá názor, že je lépe kroužek nesundávat, protože by se mohl poškodit krycí list a při kouření by mohl mít doutník falešný tah. Takže raději nesundávat.